Byla jsem kočovnou herečkou i královnou (krásy)

Úvodní slovo editorky (vnučky)

Koncem padesátých let, když jsem se narodila, byla mateřská dovolená krátká. Bylo mi jen několik měsíců, když musela matka předat dočasnou péči o mne babičce a s mým otcem odjela, jak jí velela zaměstnanecká povinnost, na několikatýdenní hereckou štaci s tzv. Vesnickým divadlem kamsi po vlastech českých.Ale pozor! Nemluvím o druhé polovině století devatenáctého, nýbrž dvacátého. To se jen paradoxně rodinné schéma kočovného hereckého života v hrubých rysech na chvíli zopakovalo. Ve společné domácnosti s babičkou Růženou Opravilovou, autorkou vzpomínek, které jsou obsahem této knihy, jsem pak strávila prvních osmnáct let svého života. V dětství jsem s ní dokonce spávala na manželském loži, a když večer usnula nad nedoluštěnou křížovkou, bylo mou zvláštní zálibou připlížit se k ní jak indián v nepřátelském ležení a bez probuzení jí sejmout z očí brýle a vyjmout tužku z ruky. Bylo to právě v oné době, kdy psala své vzpomínky na dětství a mládí. Často mi z nich předčítala úryvky, zejména ty, které líčily originální hrátky hereckých dětí a podivuhodnosti všedního dne kočovného života. Když se k tomu nachomýtli její sourozenci, moji prastrýci Toník či Karel nebo prateta Mařenka, tedy praví aktéři těchto příhod, často se o detaily vyprávění a sled štací dlouze a vášnivě přeli. Pracně jsem se vžívala do představy, jaké to bylo celá léta a desetiletí putovat od města k městu a nemít žádný stálý domov. Každých pět šest týdnů si zvykat na jiný byt, jiný nábytek, jinou postel, jinou plotnu, jiné domácí a jako dítě i na jinou školu! Babiččiny paměti dlouhá léta ležely v podobě strojopisu v rodinném archivu. Nikdy jsem ale na ně nezapomněla. V mládí jsem měla dokonce představu, že ten skvělý obsahový potenciál jednou sama přepracuji do podoby velkého rodinného románu. Naštěstí jsem dříve, než ono „jednou“ nastalo, pochopila, že by bylo chybou jakkoliv měnit formu těch upřímně a čtivě napsaných vzpomínek. Zveřejnit autentickou výpověď o pestrém životě v kočovné divadelní společnosti v rozsahu více než tří a půl desetiletí na přelomu 19. a 20. století má daleko větší hodnotu než sebelepší fabulace. Na počátku celého vyprávění se autorka pamětí opírá o citace z tzv. Fialového sešitu, rukopisných vzpomínek své matky, zakladatelky rodu, které napsala na sklonku svého dlouhého života.

Pro čtenáře této knihy jsou z praktických důvodů výňatky převzaté z tohoto Fialového sešitu a další souvislá vyprávění vložená do úst Kateřině Brožové, rozené Šnajdrové, odlišena kurzivním typem písma, aby čtenář snadněji rozlišil jak osoby děje, nazývanéshodně prostými názvy maminka, tatínek atd., tak obě vypravěčky hovořící v první osobě. Růžena Opravilová bohužel své paměti nedopsala. Když se v ději přenesla přes nejdůležitější okamžik a skutečnou pointu svého života, kterou však zažila již jako osmnáctiletá dívka v roce 1910 – triumfální úspěch v soutěži královen krásy v Paříži –, jako by ztratila motivaci pokračovat. Naštěstí psali vzpomínkové texty i bratři Antonín a Karel, z nichž každý měl osudový vliv na sestřin další život, takže lze s pomocí jejich textů příběh úspěšně uzavřít v okamžiku, kdy Růžena Brožová svůj neobyčejný úděl spanilé slovanské krásky a úspěšné herečky pokorně vyměnila za obyčejnou životní roli Růženy Opravilové, manželky a matky.

Z titulu editorky knihy, disponující nespornou výhodou dědičky autorských práv, jsem se odvážila provést mírnou stylistickou a výrazovou modernizaci textu s nadějí, že zvýším jeho čtivost a srozumitelnost pro současného čtenáře, avšak nepoškodím styl a faktografii vyprávění. Kéž by bylo i náhodnými čtenáři shledáno tak poutavým, jakým se zdá potomkům toho mimořádného rodu.

Kateřina Bečková,

vnučka Růženy Opravilové,

rozené Brožové