Kniha vycházející z dizertační práce zkoumá dějiny umění z neobvyklé
perspektivy: stručně představuje nový příběh dějin umění, který postupně
vznikal péčí českých historiček a historiků umění po roce 1989, text se
však zaměřuje především na jednotlivé prostředky konstruování nového
uměleckohistorického kánonu. Ačkoli tento termín dlouho nepatřil v
oborových debatách k nejfrekventovanějším, představuje klíčový
prostředek komunikace s veřejností. Kniha zkoumá celkem tři relevantní
oblasti. Nejprve stálé expozice, které v průběhu devadesátých let
otevírala česká, moravská a slezská muzea výtvarného umění, dále
koncepty, jež měla k porozumění nově překládanému narativu dějin umění
veřejnost, a konečně otázku, jak bylo poválečné české umění zpracováno v
učivu základní školy, zejména v dějepisu a ve výtvarné výchově.
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha, rok 2024, rozměr 220 x 150 mm, počet stran 177, česky,
ISBN 978-80-88622-04-8
