Kniha vycházející z dizertační práce zkoumá dějiny umění z neobvyklé 
perspektivy: stručně představuje nový příběh dějin umění, který postupně
 vznikal péčí českých historiček a historiků umění po roce 1989, text se
 však zaměřuje především na jednotlivé prostředky konstruování nového 
uměleckohistorického kánonu. Ačkoli tento termín dlouho nepatřil v 
oborových debatách k nejfrekventovanějším, představuje klíčový 
prostředek komunikace s veřejností. Kniha zkoumá celkem tři relevantní 
oblasti. Nejprve stálé expozice, které v průběhu devadesátých let 
otevírala česká, moravská a slezská muzea výtvarného umění, dále 
koncepty, jež měla k porozumění nově překládanému narativu dějin umění 
veřejnost, a konečně otázku, jak bylo poválečné české umění zpracováno v
 učivu základní školy, zejména v dějepisu a ve výtvarné výchově.
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha, rok 2024, rozměr 220 x 150 mm, počet stran 177, česky, 
ISBN 978-80-88622-04-8